f.a.c.e.b.o.o.k.i.l.u.z.e. b.l.í.z.k.o.s.t.i.
...sedím v knihovně nad učením - hlavou létá, to co nemá… najednou otáčím nezáživný text od Baudrillarda a začínám psát…přemýšlím o facebooku, virtuálním světě, naší iluzi, mém životě…neb jsem si před chvilkou přečetla, že je někdo šťastný, někdo má před zkouškou, někdo se stal členem skupiny - miluju čokoládu, je fanouškem….myšlenky létají a….
…létají už týdny a velice často, obzvlášť poslední dny jsem trošku trpěla zkouškovým (má sice i mnoho výhod;-)), ale bohužel i nevýhod. Člověk nemá tolik potřebného času na své blízké, přátele. A tak je moc vděčný, po celém dni stráveném v tichosti nad moudrými knihami, za malý kontakt s přáteli – s těmi daleko. Například tady na signálech, facebooku, a já nevím, kde ještě…
Jen přemýšlím, jestli díky těm všem „výhodám“ NEŽIJI(eme) občas v iluzi, a sice v „iluzi blízkosti“, jak jsem si to pro sebe nazvala…..
v iluzi,
že někoho zajímáte…
že si to někdo přečte…
že jste někomu blíže…
že vás má někdo rád…
že nejste sami…
…
Jean Baudrillard, sociolog a filozof, mě právě překvapil jednou větou: „je něco ještě silnějšího než sex nebo štěstí: vášeň k iluzi“. Myslím, že leckdo - teolog, pedagog, filozof, sociolog či zoolog - by teďka o této větě napsal mnoho a asi každý něco úplně jiného…Vím, proč by ne? Jen….
Toužíme žít v iluzi???V iluzi blízkosti?Co myslíte?
Proč tolik lidí píše na facebook svoje každodenní rituály, plány, sny, starosti?Zveřejňuje fotky?Píše články?Komentáře?Zveřejňuje svoje životní aktivity stovkám lidí najednou….
Přičemž veliké množství z toho zůstane bez povšimnutí - tedy bez komentáře…si říkám, že nás to pořád baví???
Že by ta iluze? Nebo radost z přátelství?Starost o naše blízké?Samota?Láska?Naděje?
Sama pro sebe si to odůvodňuji tak, že je to taková moje závislost na přátelích, kteří mi chybí, tak alespoň žiji v té iluzi („vidím“ je, mohu jim něco okomentovat, napsat jim zprávu, supr, no ;-). Moje vděčnost je veliká…jen…neničím tím občas tu moji realitu? Nedomýšlím si něco, co tak není?
Vím, facebook, signály jsou už realitou, která prostupuje do našich každodenních aktivit, našich životů, vztahů…patří k našemu světu…jen…jen…
kéž by to nějak nepřerostlo…
kéž bychom ta naše přání, sny, radosti řekli přímo i Tomu, kdo nás má rád...
Tomu, kdo je nám nejblíže…
koho zajímáme…
s kým nejsme sami…
nikoliv jen desítkám lidí, které možná zajímáme vteřinu, dvě…
Tomu:) v modlitbě, aj tomu, kdo sedí teďka vedle vás…
Možná je celý tento článek omyl, tak mně to prosím promiňte a nekomentujte to a já si budu vesele žít v iluzi :-), že…
Ne, moc bych nám všem přála, abychom v ní nežili,…
Ahoj, díky za pěkný výstižný článek :o)
Filipe, Anežko, já děkuji za reakce...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.