Studentský Velehrad 2010

Student, Student, Studentský,...

Vele, Vele, Velehrad,...

Jojo, je to již dva roky zpátky, co jsem si prohlížela na signálech fotky ze Studentského Velehradu 2008, a sice několik dní po tom, co jsem odolala pokušení:) se ho osobně zúčastnit. Tenkrát, tenkrát jsem bojovala s přípravou na bakalářské státnice a moje fyzická účast byla nereálná - aspoň z toho mého pohledu...

A tak jsem letos s velikou vděčností balila svůj „baťůžek“ na pouť tam tam právě tam:). Hlavou mi létaly hezké dny posledních týdnů (moje nejkrásnější svátky s rodinou, festival křesťanské hudby PilsAlive, náš úplně normální ples, spolča atd. atd.). Dokonce mě „přepadla“ myšlenka, že takové nevšední vydařené dny s přáteli přece musí někdy skončit, alespoň proto, aby si člověk pak takových chvil více vážil...Musím říci, že když jsem napěchovávala to svoje zavazadlo spacákem, aluminatkou, foťákem a doplnila i nějakým tím oblečením a nepotřebným fénem;), ani mě nenapadlo, že se vrátím s ještě radostnějším pocitem vděčnosti z toho, že tu mohu na tomto světě žíííít:). S vámi žíííít. Ale to už předbíhám. Měla bych začít asi hezky od začátku nebo vlastně od konce:). Když jsem včera u táboráku  přemítala, jestli se vůbec pokusím o několik okamžiků ze Studentského Velehradu podělit, rozhodlo za mě „lovení“ kapesníku:) v kapse, kde jsem měla uschovanou i Velehradskou modlitbu:

„Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu.

Dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu.

A dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“  

Tuto modlitbu jsem si přečetla právě s týdenním odstupem, přičemž prvně jsem se s ní seznámila ve skupince poutníků, a sice po mši svaté s P. Halíkem a po dvoudenním nááádherném putování. Ju, dva dny před vypuknutím SV10 jsme se s Majkiii vypravili na západní pouť z Nevojic přes horu sv. Klimenta či hrad Buchlov. Hezky bylo. Počasí bylo nečekaně povedené a moc mě to neustálé doprovázení sluníčka překvapilo. To čeho jsem se opravdu nemohla nabažit:), bylo ono prosvítání přes jemně zabarvené listy stromů. Touto probuzenou přírodou se šlo opravdu samo. Navíc, když má člověk kolem sebe někoho s kým zavede řeč na hodinku, dvě, tři :), probudí vás do opravdového putování, až nějaký ten příkrýýý kopec;)....Na druhou stranu bylo báječné, když jsme se s poutníky domluvili a na půl hodinku se odebrali do úplného ticha či společné modlitby růžence. Tento a další duchovní servis obstarával otec Jan Pacner, přičemž na konci prvního dne jsme za západu slunce slavili i společnou mši svatou. Následovalo přespání pod širákem na hoře sv. Klimenta či někteří teplomilní zvolili azyl na faře v Koryčanech.

 Druhý den jsme šli mimo jiné přes hrad Buchlov a náš cíl jsme ještě ani nespatřili, ale již nás vítal;). Na kopci nad Velehradem jsme dojedli poslední fialové čokoládky, a že jich za tu pouť nebylo málo, nafotili nezbytné společné cílové fotografie a pak zamířili směrem k registraci a do ruchu vysokoškolského Velehradu. Musím říci, že se mi nejdříve ani z té přírody mezi „tolik“ lidí nechtělo, ale jakmile mě hnedka u registrace „přepadli“ známé tváře byl člověk najednou jako doma:). A když říkám doma, tak myslím doma :). Po skončení pohřbu kardinála Špidlíka jsme se s Majkiii potkaly s naším otcem biskupem Františkem a po jeho srdečném pozdravení jsme zaběhly kam? Kam? No, ke stánku signalů :o). Následovala odpověď na mojí velmi sofistikovanou otázku: „proč tam mají tolik sirek?“. Neb Pavlínka si skoro nic v registrační obálce nepřečetla, ale zase o to víc byla překvapená: více o sirkách naleznete tu:). Studentský Velehrad si mě začal minutu po minutě získávat a já si začala říkat, že to už není ani možné zažívat takový další požehnaný víkend - všude byly známé tváře mně blíže neznámých lidí (kdo ví, o čem mluvím:-)) nebo i známých a bylo moc příjemné, že člověk mohl skoro vždycky prohodit alespoň několik slov a častěji se potkávat.  

Sobotní ráno jsme zahájili opět ve skupince modlitbou a ranním animálním protááááhnutím:o), a propó jestli nás někdo pozoroval z oken Velehradu, asi se dosti bavil, stejně jako my :). Sobota byla ve znamení přednášek. Já jsem si šla poslechnout  pana Romana Jocha a pak informacemi nabytou přednášku Tomáše Sedláčka. Po obědě mě potěšil kreativní workshop. S Majkiii a dalšími děvčaty:) jsme koulely, koulely kuličky :) a k mému překvapení vzniklo i „něco“, co se podobalo růženci :). Jejda, ze sobotního dne si zase vybavuji tolik zajímavých detailů a chvilek,....třeba povídání v čajovně, u večeře. Třeba :). Večerní program byl v basilice, v sále či v čajovně. Jsem neodolala předchozí zkušenosti s jasmínovým čajem a šla si s dalšími vychutnat nejen ten čaj, vínko...ale i jazzový koncert, kde se to částečně zvrtlo v taneční seassion :).

Hnedka bych se vrátila, ano vrátila - uteklo to a mně se vůbec nechtělo v neděli po mši s nikým loučit, natož nasednout na vlak a odjet do světa státnicové písemky, práce,....Jen, jen...Na začátku pobytu na Velehradě jsme dostali „štafetový kolík“ ve kterém byly ukryté tři papírky. Každý den jsme si měli přečíst jeden z nich. Na tom posledním bylo BĚŽ a text: „záleží jen na tobě, jak využiješ čas, který ti je svěřený“. Nu, my jsme to se Slávkou a Věrkou vzaly skoro doslova....Nějak jsme se zapomněly při loučení před basilikou, takže jsme pěší tůůůru do Starého Města nepodnikly a dřívější vlak nestíhaly. Klídeček :-). Nakonec jsme se rozhodly, že počkáme na posilový spoj v jednu hodinu. Při čekání se Slávka zeptala jedné řemeslnické dodávky, zda nááááhodou nejedou do našeho hlavního města, že my bychom tam rády :D. Za chvilku k nám přišel jeden z mužů, že mají tři:) volná místa a že nás vezmou aspoň na nádraží...Běž!!! Dřívější vlak jsme stačily a ještě jely s partou, co jela do Olomouce:). Toto mi připomnělo tu druhou větu ze zeleného lístečku: „záleží jen na tobě, jak využiješ čas, který ti je svěřený“. Nu, asi jsem ji pak zažívala v praxi po celý následující pracovní týden, kdy jsem doháněla pracovní povinnosti a hlavně studium na čtvrteční písemnou část státnice. Jojo :), letos jsem neodolala a jsem za to mooooc vděčná:)!!!

Díky je málo...